SAMOHANNA ZVANÝ MONTANA (Dubious cat)Stvořitel, na Zemi zvaný Bůh, měl již svých pozemských dětí dost. Když vytvářel
jejich domov, když uplácal prvního muže a poté z jeho žebra i ženu, měl na mysli pouze
a jen dokonalý svět, jenž mu bude dělat radost. Ach, jak své dílo miloval! Jeho první
lidé jej ale hned zklamali – neuposlechli rozkazu jeho, nýbrž ďáblova, a ochutnali to
zatracené hříšné jablko. (Přitom ani nebylo dobré!)
Od té doby, co vyhnal Adama a Evu z Ráje, měl s lidmi vůbec jen samé potíže – ani
potopa nepomohla! Noah sice byl čestným a nehříšným mužem, ale jeho žena a dcery
opět přivedly na svět zkažený lid.
Ďábel, ten tvor pekelný, se mu jen smál a sám lidem pomáhal k nesprávnému životu.
Ani ti nejmravnější a nejzbožnější lidé Stvořitele netěšili – ve své svaté knize z něj
udělali zlého diktátora, sestavili desatero jeho přikázání, aniž by s tím souhlasil a
nakonec jej díky touze po bohatství a moci sami porušovali.
„Kdepak lidé, nad nimi jsem já už dávno zlomil duhu!“ říkával obvykle Stvořitel,
musel-li vyslyšet více motliteb než dokázal snést. Už před několika tisíci lety byl téměř
rozhodnutý, že se lidstva zbaví jednou provždy – už žádné začátečnické chyby, nikdo
nepřežije!
Ďábel se Stvořitelem výjimečně souhlasil – těšil se na plné kotle zkažených duší, ale
jelikož neuměl své nadšení skrývat před ostatními, stalo se, že se o Stvořitelově plánu
dozvěděl i jeden z andělů.
Tento anděl se brzy na to zjevil svým oblíbeným lidem, Mayům, jako bůh smrti Hum
Cimil a varoval je, že lidstvo zemře, až spadne poslední hvězda.
Čím více se blížilo Mayi vypočítané datum konce, tím více se Stvořiteli želelo jeho
nezbedných dítek. Napadlo jej tedy, že předá svojí funkci onomu zrádnému andělovi, co
vše lidem prozradil, a sám se pokusí vytvořit nový svět, jenž bude konečně naprosto
dokonalý. Zemi tvořil společně s ďáblem, svou novou planetku si ale chtěl udělat sám.
Roku 2012 tedy předal andělovi své božství a odebral se daleko, hluboko do vesmíru
hledat dokonalé místo pro nový svět.
Když poletoval nad Sluneční soustavou, napadlo jej, že jeho nový výtvor by mohl být
také tak čarokrásný. Upustil tedy od původní myšlenky samostatné planety a lusknutím
prstu vytvořil v nekonečném vesmíru vesmír ještě jeden. Byl celý modrý.
Na jeho tvorbě si dal ale mnohem více záležet. Pozval všechny možné duše
pozemských architektů a malířů, aby mu pomohli vytvořit jeho nejdokonalejší dílo.
Každičký kout nového vesmíru musel být originální, krásný a hlavně… modrý.
Stvořitele totiž ta barva velmi uklidňovala.
Tisíce duchů z pozemského nebe pracovalo na výstavbě Modrého vesmíru. Ženy
česaly každičký kousek nafialovělé trávy, zpívaly květinám ukolébavky a ze svých za
života vyplakaných slz naplnily nádherné, lesknoucí se moře. Muži zase namáhali svá
těla při stavbě hor a obrovského chrámu, který umístili na horu, jež nazvali
Hvězdokupnou...
Stvořitel během chvíle vytvořil tisíce hvězd, které modré místo osvětlovaly lépe než
úsporné žárovky. Byly podobně malé, Nejvyšší měl totiž převelikých vesmírných těles
již dost. Místo mraků zdobily Modrý vesmír růžovo-fialové hvězdné mlhoviny, místo
deště padal blýskavý hvězdný prach a místo několika mizících duh stvořil jednuobrovskou – zkrátka nic nebylo úplně stejné jako na Zemi. Stvořitel tentokrát také
upustil od ročních období a střídající se teploty, ani hmyz již znovu vyrábět nechtěl.
Jediné co považoval za opravdu dobrý nápad, byly pavoučí sítě. Přesvědčil proto stovky
duchů pavouků, aby mu jednu vytvořily...
Stvořitel byl se svým dílem čím dál více spokojený, celé dny se procházel po svém
novém vesmíru a občas něco lusknutím prstů vylepšoval. Ve své euforii si ani nevšiml,
že se do jeho oázy klidu vetřel Arciďábel, příbuzný pozemského Ďábla.
Arciďábel vycítil možnost, jak se stát důležitou osobou. Záviděl totiž Stvořiteli i
Ďáblu jejich postavení. Přesvědčil tedy pracující pavoučky, aby podle jeho návrhu
vytvořili tu nejkrásnější pavučinu, jakou si vůbec Stvořitel mohl představit. Měla
podobu ženy.
Jakmile byla pavučinová žena hotová, dal jí Arciďábel život. Byla vůbec první živou
modrovesmírnou bytostí! (na což později Dějiny Modrého vesmíru jaksi zapomněly)
Světlemodrá Pavučinka, jak ženu později nazvali, byla umístěna do jednoho ze
zrcadlových sálů v chrámu na Hvězdokupné hoře. Nebyla schopná pohybu po vesmíru,
což později ocenil hlavně Stvořitel.
„Víš, nejsem vůbec rád, že se pleteš do mého díla, ale musím uznat, že ta Pavučinka
byl dobrý nápad!“ řekl Stvořitel Arciďáblovi jakmile byl jeho Modrý vesmír zcela
dokončen.
„Sám tomu nemohu uvěřit, ale přeji si, abys tady se mnou žil a užíval si klidu…,“
dodal ještě a přidal do své právě vytvořené božské kolony trochu vesmírných bylin.
„Ó děkuji ti, starouši!“ řekl Arciďábel a mnul si ruce radostí. Přesně tohle si totiž přál –
Stvořitel jej přizval ke svému dílu.
„A kdy začneme tvořit nějaké obyvatele?“ zeptal se pekelník zvědavě. Stvořitel se při
této otázce málem polil vznikající lihovinou.
„Obyvatele? Neblázni! Chci mít klid, ne starosti!“
Arciďábla tato odpověď poněkud zklamala. Měl již v rukávu připraveno několik
návrhů, jak by mohly vypadat modrovesmírné samice. Schlíple tedy přidal do
Stvořitelova nápoje trochu pekelného koření a zapálil ohněm, aby se nápoj povařil...
Uplynulo již několik týdnů od prvního pokusu o božský nápoj, když konečně tekutina
začala mít tu správnou chuť. Arciďábel se Stvořitelem vesele popíjeli a vyprávěli si
historky z pozemských dějin.
„A on jim říkal -škyt-, že umřou, až spadne poslední hvězda, ha ha. -škyt- Chápeš
to?! Si myslel, že kvůli nim zničim své milované hvězdy!“
Arciďábel se zasmál. Stvořitel byl již dostatečně opilý na to, aby mohl uskutečnit
svůj arciďábelský plán. Nechtěl se totiž smířit s tím, že by měl být pánem ve vesmíru,
kde není komu panovat. Obdařil tedy Světlemodrou Pavučinku ženskými schopnostmi a
přikázal jí, aby Stvořitele svedla.
Když se Stvořitel snažil dojít do své červánkové postele, nedokázal si odpustit jediný
pohled do zrcadla. Vešel tedy do zrcadlového sálu, kde spatřil Světlemodrou
pavučinovou ženu v té nejsvůdnější poloze, co vůbec mohla vzhledem ke svému
materiálu vytvořit. Svýma krásnýma modrýma očima a pootevřenými rudými rty
vysílala elektrické signály, jimž by neodolal ani ten nejfrigidnější tvor z celého vesmíru.
Není tedy divu, že se Stvořitel dal svést a okusil tak poprvé proces rozmnožování, jenž
si jeho pozemské děti tak oblíbily. Arciďábel pozorující milence za sloupem šílel
radostí. První tvor v Modrém vesmíru vznikne z hříchu – a to díky němu!
Stvořitelovo ráno nebylo vůbec klidné. Éterický stařík totiž nemohl přijít na to, kam
dal včera svůj rozum a své čistoskvoucí roucho.
„Do černý díry, co já si jen počnu? Zhřešil jsem a Bůh mě potrestá, čeká mě jen pe...“
Stvořitel se zasmál, jeho vědomí se totiž náhle vrátilo a on si uvědomil, že jej Bůh
zavrhnout nemůže, jelikož je tím Bohem on sám. Jako slušně vychovaný gentleman
zašel hned za Světlemodrou Pavučinkou, aby si doplnil chybějící informace, z předešlé
pozdní noci. (v Modrém vesmíru existuje pouze noc, je ale rozdělena na brzkou a
pozdní)
Světlemodrá Pavučinka hned Stvořiteli ukázala své vzdouvající se bříško a s psím
pohledem se jej tázala, zda-li si ji někdy vezme.
„Až spadne poslední hvězda!“ zněla jeho odpověď, jež byla mírnější verzí slova
„nikdy“ .To však dějepis neznající pavučina nevěděla, a tak počítala od té chvíle každou
padající hvězdu.
Když napočítala celé tři, zaklepal na její pavučinojemné břicho nový život. Hurá!
První neuměle vzniklé Stvořitelovo dítě právě přichází na svět!
Porod Pavučince nedal ani moc práce – vlákna, z nichž ji pavoučci upletli, byla velice
pružná. Během několika modrovesmírních makrovteřin v náruči držela svého syna.
Chlapeček byl celý modrý po mamince, avšak tělním materiálem se podobal více
člověku. Jeho tělo bylo tvořeno kostmi, hvězdným prachem, elastickým vláknem, ale i
načervenalým masem. Na jeho kůži nebylo jediného chloupku – byl celý holý, tedy až
na dlouhé černé řasy, které chránily jeho modré oči. Po Stvořiteli zdědil chlapec kulatý
nos a pět prstů na každé ruce i noze.
Arciďábel na jeho počest zapálil pochodeň s věčným světlem, jenž má symbolizovat
chlapcův život. Již v okamžiku jeho zplození spřádal své plány na ovlivnění toho
nového tvora.
Dojatý Stvořitel chlapce nazval Hannou, ač je toto jméno na Zemi považováno za
dívčí. Hanna rostl před jeho okem jako z vody. Pokaždé, když se procházel Modrým
vesmírem, chválil dílo svého stvořitele a vždycky jej bránil, když se do něj Arciďábel z
nějakého důvodu pustil.
Svůj domov miloval, ale někdy se cítil velmi osamělý.
Stvořitel mu z bezpečnostních důvodů zatajil, jak a s kým jej zplodil, proto ho nikdy
nenapadlo, že by mohl být stvořen tvor opačného pohlaví, s nímž by se mohl rozmnožit.
Arciďábel to ale považoval za nutné, proto jedné noci, když Stvořitel spal, mladého
chlapce poučil o ženách.
Díky vynalézavosti lidské rasy měl dostatek důkazních a vzdělávacích materiálů, jenž
se neostýchal tomu čistému tvoru ukázat. Arciďábel se v tu chvíli cítil jako otec
uvádějící svého syna do dospělosti. Na oslavu Hannova prozření chlapci věnoval další
jméno – Samo...
Samo-Hanna té pozdní noci poprvé uviděl ženu a nemohl již nadále snášet svou
unikátnost. Jakmile uviděl svého otce, zeptal se jej, kdy budou i v Modrém vesmíru tyto
neskutečně krásné bytosti.
„Až spadne poslední hvězda!“ zněla jeho odpověď a Samo-Hanna pochopil, že
Stvořitel nic takového neplánuje. Díky Arciďáblovi modrý mladík zatoužil po lásce a
jeho vyvolenou se stala dívka se zrzavými vlasy, jež se vyskytla v jednom z naučných
filmů. Kdyby tak Arciďábel věděl, čemu tím pomohl! Ač svým počínáním chtěl
Stvořitele jen pozlobit, dopustil se prvního impulzu, jenž brzy způsobil výskyt několika
druhů nových tvorů v Modrém vesmíru. Nebyli ale svým chováním lidem podobní, což
starého Stvořitele velmi potěšilo – bál se totiž, že ďábelská stvoření umí působit jen zlo.
Od té doby, co se Hanna stal Samohannou, už nepřestal myslet na nikoho a nic jiného,
než na tu čarokrásnou ženu z naučného snímku a bude tomu tak i nadále, až do té doby,
dokud nespadne ta nejposlednější hvězda ze všech hvězd...
Tuto povídku naleznete také ve sborníku 2010 Až spadne poslední hvězda, stáhnout si jej můžete zde:www.spisovatele.blog.cz
Vaše Dubious cat
Žádné komentáře:
Okomentovat