Na lavičce parkové,
pod stromem javorem,
sedí s šiškou přes šišku,
staré empirové pendlovky.
Velká ručička hladí jemný,
decentně navoskovaný knír,
malá ručička obrací zažloutlé stránky,
denního tisku starého,
dávno zapomenutého.
Mají hlad,
asi dají si toasty,
hledí ciferníkem do nebes,
nad občany řadovými ohrnují nosem.
„Dobrý den,“ zdraví mladá žena,
smutně hledí vpřed,
„prosím vás,“ ptá se klidně,
„řekl byste mi, kolik hodin jest?“
Stařičké hodiny,
nafouknou skříň,
bavit se s lůzou,
může být zločin,
tedy spíš etický prohřešek,
v rodině posvátný,
my přeci jsme,
ty blbá náno,
buržoazní pendlovky.
(Ozzro)
(Ozzro)
Žádné komentáře:
Okomentovat